Jak to vlastně začalo ?
14.10. 2006 - to začalo
Začalo to tím, že jsem neměla co dělat a tak jsem šla ven... Obcházela jsem kamarády a pak jsem zašla za Magdou, která také chodí ke koním a zrovna z jedné stáje přišla a řekly jsme si , že si nějakou tu stáječku najdeme. Šli jsme na Srubec a tam byli minishetlandští poníci. Ptali jsme se majitele, ale on říkal, že pomoc nepotřebuje a tak jsme šji dál. Ptali jsme se asi ve 2 stájích, ale nikde o nás neměli zájem.
Já jsem si vzpoměla, že když jsem jezdila do jezdeckého oddílu na srubec tak při cestě se u silnice se pásávali krásní koně a vždy, když jsem jela okolo tak jsem si říkala: ,, Kéž bych tam mohla chodit ..." . Jeli jsme se tam podívat. Chvíli jsme stáli u ohrady a hladili si koně , Silvu s Emu. Mě se víc líbila Ema, ale jen kvůli tomu, že by mi připomínala mého koníka,o kterého jsem se starala 4 roky, ale pak jsem si řekla, že by se mi po něm stýskalo a vybrala jsem si Silvu- koníka, který se mi opravdu líbí. Za chvíli za náma přišel takovej hezkej kluk ( Zbyněk ) a ptal se jestli jdeme jezdit a my jsme řekli, že ne, že se jen chceme zeptat jestli bychom tam nemohli pomáhat s koňma. Zbyňa řekl, že máme počkat na majitele, že za chvíli přijede , že jel pro dříví ...
Asi za 15 minut slyšíme hučení traktoru a ohlídneme se a vidíme traktor s vlekem se dřívím... Tak jsme si řekli, že to bude on. Rychle jsme stoupli a čekali co se bude dít. Majitel , Drahomír Malý , k nám s úsměvem přišel a ptal se co bychom rády. My jsme řekly , že bychom tady rády pomáhali s koňma. on nám řekl, že jo a vyptával se jaké máme zkušenosti s koňmi. My jsme mu to řekli a on, že si nás skusí. jeli jsme na vyjížďku. On na Emě a my na Silvě. Já jsem jela první. Jelůi jsme malej okruh v lesíku. Povídali jsme si o zážitkách s koňma atd... Pak vzal i Magdalenu.
No to víte, my jsme měli takovou radost, že jsme zapoměli, že by nám v tom lese mohl něco udělat, když ho úbec neznáme... No, ale vypadal dobrácky a my jsme si to samou radostí neuvědomili.
Jeli jsme bez sedla a tak si myslým, že je to lepší, protože ví, že umíme jezdit i bez sedla a ne se držet na koni pomocí třmenů. Po vyjížďce nám ukázal stáje a ostatní místnosti, které budem využívat. Bylo to moc krádný. Jen sedlo... starý vojenský s roztrženýma bočnicema. No, ale přežili jsme to...
Pak jsme si řekli co a jak se dělá a šli jsme domů... Byl to rozhodující den mého života: Buďto tam - budu chodi k Silvě a Emě nebo tam - nebudu tam chodit... Myslým, že jsem se rozhodla správně - vím, že jsem se rozhodla správně.
Je to úžasná stáj, kterou mi nikdo ( krom majitele ) nemůže vzít. A kdyby mi ji majitel vzal ( což nehrozí ) tak navždy zůstane v mém srdci.